„Pojď už, jdeme domů!“ Řev.
Nedostanete ho ze hřiště?

„Pojď, doma si dáme něco dobrýho,“ lákáte ho. Ukořistili jste lopatičku a dítě se pořádně nadechne: „Nééééééé! Uááááá!“

Ani se nerozhlídnete, nechcete vidět ty pohledy ostatních rodičů. Vždycky máte pocit, že vás v duchu odsuzují do nejhlubších pekel. Tak neschopnej rodič! To dítě si všechno hned vynucuje řevem! Ti si ho museli dobře rozmazlit.

Celí červení sbíráte hračky po pískovišti a potíte se až na zádech. Zkoušíte ho přemlouvat, lákat na tu mňam palačinku, která bude k obědu… a pak vás popadne hrozný vztek. Máte tohle zapotřebí? To se fakt nedá nikdy odejít v klidu?

Taky tenhle scénář moc dobře znáte? V článku pro vás máme tip, jak by to mohlo jít o něco líp.

Proč to z hřiště nejde po dobrém ani po zlém

Existuje celá řada vyzkoušených, doporučovaných – a zcela nefunkčních strategií. Koukněte na čtyři nejčastější a zkuste sledovat, co z toho děláte taky. Není to žádná snaha nachytat vás na švestkách :), ale pomoct vám prokouknout, co nefunguje. Abyste to mohli změnit a příště měli větší šanci odcházet v klidu ;)

1. Uplácení: „Pojď, cestou koupíme lízátko!”

Nebo: „Doma máme tu dobrou zmrzlinku, po obědě si můžeš dát.“

Párkrát to zabere. Vlastně to vypadá, že to docela funguje. Jenže příště, když ho chcete z hřiště odlákat, lízátko nefunguje. Je už ohrané. „Neee, mami, neechcii.“ Co mu slíbit teď?

Možná to ještě párkrát vyjde se zmrzlinou nebo novým dílem Krtečka, který na něj doma čeká… ale je tu ještě jedno úskalí.

Dítě se pomalu učí: Když udělám, co po mně chceš, dostanu odměnu.

A za pár měsíců na vás třeba vybafne: „A co mi za to koupíš?“
To člověka až zamrazí, že?

Nemůžeme se pak ale na něj vlastně zlobit, když najednou chce úplatky. Naučilo se, že tak to funguje. Přitom jsme jen chtěli vymyslet něco, na co se může domů těšit. Aby prostě odešlo rádo, a hlavně bez řevu a scén.

Ve skutečnosti jsme si tím dost možná zadělali na další protesty a řev, až mu jednou to lízátko (hračku, mobil…) nebudeme chtít dát.

Uplácení prostě k ničemu dobrému nevede, cítíte to?

Pojďme mrknout na další častou rodičovskou strategii:

2. Vyhrožování: „Jestli budeš dělat scény, tak sem přestaneme chodit!“

Když to „po dobrém“ nevyšlo, zkusí to většinou rodič ještě „po zlém“. Vlastně i proto, že už začíná ztrácet nervy, znáte to? Nebudete ho tu přece hodinu přemlouvat.

„Jestli budeš brečet, tak příště už na hřiště nepůjdeme.“
„Jestli se budeš vztekat, tak to dneska nebude čokoládka.“
„Tak honem pojď. A nevztekej se, nebo dostaneš na zadek.“
„Přestaň brečet, nebo ti jednu plácnu, ať máš proč! Nic se ti neděje. Nemůžeme tu zůstat celej den.“

A tady se většina těch situací pokazí a zasekne. Většinou proto, že

dítě cítí boj a začne bojovat taky.

Rozeřve se možná ještě víc a už s ním není žádná řeč. Ze hřiště teď nechce odejít ani za příslib osmi lízátek namočených v čokoládě. (A vy mu už taky asi nemáte chuť cokoliv koupit.)

Taková výhrůžka totiž vlastně není nic jiného než nátlak: Udělej, co chci, nebo bude zle. Jenomže nátlak často způsobí protitlak, dítě taky něco chce a trvá si na tom. A pak už se většinou těžko hledá cesta ke klidnému řešení.

V tu ránu je pak někdy z celkem banální situace malá světová válka se šílenými emocemi – na obou stranách (protože rodič už by tu malou vřískající potvoru někdy taky nejradši zaplácl, co si budeme nalhávat).

Když dítě nakonec přece na nátlak poslechne, tak jenom ze strachu, nebo jednoduše proto, že rodič má (zatím) víc síly. Dokud je malé, nevypadá to jako problém, chcete přece, aby poslechlo. Nenápadně se tím ale taky učí poslouchat toho, kdo má zrovna převahu. A co až za pár let ten silnější nebude rodič, ale třeba kápo party? Boj mezi rodičem a dítětem zkrátka taky nemusí přinést ten nejlepší výsledek. I když teď jde jenom o odchod ze hřiště.

A co třetí strategie? Podívejte, jak (ne)funguje:

3. Divadýlko: „Tak já tě tu nechám a půjdu sama, ahoj.“

Rodič už neví, jak to udělat, a nechce se s dítětem přetahovat. Jde na to tedy od lesa: předstírá, že jde pryč. Dítě se lekne, že ho tam máma nebo táta nechá, a pospíší si. Skvělá taktika, zdá se.

Většinou dokonce i funguje. Dítě se sice možná rozpláče, ale rozběhne se za rodičem. Vypadá to, že se podařilo přesně to, co máma nebo táta chtěli: Dítě více méně z vlastní vůle jde ze hřiště pryč. Trochu brečí, ale to za chvíli přejde. Vyhráli oba!

Pojďte se teď na to ale podívat z trochu jiné strany.

Vlastně tím taky vyhrožujeme, jen se to tváří o něco míň zle. Ve skutečnosti je to ale totéž: Jestli hned nenecháš toho, co děláš, a nepoběžíš za mnou, uteču ti.

Dítě tu nechce zůstat samo. Ztratit mámu nebo tátu je přece tak děsivá věc. Ještě horší než představa, že na hřiště přestaneme chodit. A tak vyhoví, aby o rodiče nepřišlo.

A pak jsou i děti, co na větu: „Tak já jdu, papa,“ nereagují. Buď jsou zrovna tolik zaujaté hřištěm, že je jim to pro tuhle chvíli fuk, nebo prostě cítí, že to rodič nemyslí vážně. Zvlášť jestli už tuhle větu slyšely víckrát a nic se nestalo, nikdy jste skutečně neodešli, jen popošli pár metrů a dělali, jako že nekoukáte.

Ty starší pak klidně řeknou: „Tak jdi, mami, proč nejdeš?“ A máte to :)

Navíc, i když jste to vůbec nemysleli špatně, právě jste dítěti ukázali,

jak dělat věci jen „na oko“ a dosáhnout svého tím, že si vymýšlím.

A často se tím nechtěně udělá i první zářez do vzájemné důvěry. Důvěra je vůbec veliké téma, ale o ní víc někdy příště, teď pojďme na poslední, čtvrtou nefunkční strategii. Rodič ji většinou použije, když už hoří a dítě neutišitelně řve.

4. Nouzový ústup: Rychle ho odnést

„Pojď, prosím tě, to přežiješ.“
„Co už s tebou mám dělat?! Prostě jdeme a hotovo. Nemám na to nervy.“
„Tak teď prostě půjdeme, ať se ti to líbí, nebo ne.“

A už ho cpeme do kočárku. Dítě se vzpouzí, propíná do luku, nenechá se připoutat ani za nic a vříská, jako by mu šlo o život – a my už jsme doběla rozžhavení vzteky. Nemáte někdy sto chutí ho tam vážně nechat a jít si po svých? Ten řev prostě drásá nervy, a když už jste zkusili všechno a dítě stejně řve na celé kolo, kdo to má vydržet!

Co už s ním jiného – moc nemluvit, čapnout, rychle sbalit všechny ty jeho (i svoje) emoce a odejít, jak nejrychleji to jde. Ať jste aspoň pryč od všech těch lidí, co asi nemají na práci nic lepšího, než koukat, jak moc to svoje dítě nezvládáte. Znáte to?

Je úplně jasné, že chcete situaci rychle vyřešit a utnout, neroztáčet tu scénu donekonečna. Ale… nějaké „ale“ už jste tu čekali, že? :) Jde totiž o to, jestli chcete problém rychle vyřešit jen pro teď, nebo vám jde o trvalejší řešení do budoucna.

Když dítě popadnete a odvlečete pryč, protože už sami pěníte a nevidíte jinou možnost, vaše reakce nejspíš vychází ze vzteku (nebo zoufalství, bezradnosti, z nepříjemných pocitů). Jeden „vztekloun“ se tu pak vlastně snaží zpacifikovat druhého vzteklouna. A z toho jen těžko může vzniknout mírové řešení, cítíte? Je to nouzové řešení pro teď. A jasně, někdy už to jinak nejde.

Ale i když to může krátkodobě pomoct, tak tohle řešení zpravidla nijak nepomáhá tomu, aby se dítě příště neseklo znovu.

Tak jak odejít v klidu a nezavařit si?

Vyzkoušejte dva jednoduché kroky. Ale ještě než na ně dojde, pojďte se na moment podívat na celou situaci z druhé strany, protože vám to pomůže pochopit, co se tam vlastně děje. A pak to i víc v pohodě vyřešit.

Představte si, že máte chvilku pro sebe a rozhodnete se podívat na nový film. Je výborný. Reálné postavy, fascinující zápletka, úžasná atmosféra… Zaberete se do něj tak, že úplně zapomenete na svět kolem. Už už to vypadá, že se dozvíte…

Cvak!

Partner k vám nepozorovaně přijde a zaklapne vám notebook.
„Pojď, musíme jít, nebo přijdeme pozdě!“ houkne netrpělivě a balí si tašku.
„Kam?!“ nechápete.
„Jdeme do divadla se Simonou a Pavlem, já ti to neřek? Aha, no tak jdeme. A musíme hned vyrazit, jinak to nestihneme.“

Jak se s tím máte? A co vás napadá? Možná něco jako:

Tos to nemohl říct dřív? Naplánovala bych si večer jinak! Potřebuju ještě napsat e-mail ségře, aby věděla, jak s tím víkendem. A kdyby nic jinýho, je neskutečně neslušný někomu brát věci z ruky a nedat mu už ani chvilku!

I když děti na pískovišti budou mít v hlavě trochu jiná slova, jejich pocity jsou dost možná podobné. Bábovičky sice nevypadají tak napínavě jako film, ale děti se svou zábavou dokážou nechat absolutně pohltit. A úplně stejně jako my – když musí jít, potřebují to vědět dopředu a mít čas dodělat si to svoje.

A proto když chcete odejít v klidu, první nápomocný krok je:

. Řekněte mu to předem

Úplně na rovinu, přesně tak, jak to je. Bez kliček. Třeba takhle:

Dítě je rázem v úplně jiné situaci: ví, co se bude dít, kdy a proč.

A že děti nemají jasné pojetí o čase a „půl hodiny“ pro ně nic neznamená? To vůbec nevadí. Už jen ta informace, že za chvíli potřebujete jít, jim pomůže se orientovat.

Můžete se taky domluvit, jak moc dopředu chtějí upozornit, že už se blíží čas jít. Můžete s tím experimentovat a zkoušet, co vám spolu vyhovuje nejlíp. Potřebují si pak pohrát ještě pět minut? Patnáct?

A jestli máte teprve batole, které sotva žvatlá – řekněte mu to taky:

Hlavní věc je, že dítě nezaskočíte a ono má šanci se na odchod připravit. A nechte jemu i sobě dost času. Klidně s tím předem počítejte a jděte mu o odchodu říct radši o dvacet minut dřív, ať nejste v presu. Protože když už jste sami pod tlakem, těžko pak dokážete netlačit na dítě.

Když začnete odcházet včas, dokud jste ještě v klidu, zvládnete spolu i druhý krok:

. Zeptejte se ho, co ještě potřebuje dodělat

Zahrňte do plánu i to, že si dítě bude chtít něco dodělat nebo si něco ještě na hřišti užít. Dostavět řadu pěti báboviček, sklouznout se naposledy na klouzačce, pohrát si chvíli v domečku. Klidně to můžete rovnou tak podat:

A opravdu mu ten čas dejte, aby si mohlo dodělat, co potřebuje. Ale nejde jen o čas. Zařizujete tím ještě jednu důležitou věc:

Říkáte tím svému dítěti, že to, co potřebuje ono, je pro vás stejně důležité jako to, co potřebujete vy. A otevíráte prostor pro spolupráci.

Děti jsou totiž geniální v tom, že nám vrací, co „zasejeme“. Určitě jste si toho sami tisíckrát všimli, třeba když na vás dítě vyhrklo vaši oblíbenou hlášku :) A když uvidí, že vás zajímá, co potřebuje, a má to pro vás váhu, nebude pak možná mít problém slyšet na to, co potřebujete vy.

Naučí se totiž od vás:

Aha, mamka nebo taťka teď něco nutně potřebujou a je to stejně důležité jako moje bábovky.

A jak to pak může dopadnout v praxi? Tady je jedna tátovská zkušenost, kdy se zadařilo:

Tenhle jednoduchý postup – říct dítěti předem, co přijde, a dát mu čas dodělat si svoje – má řadu výhod. Nejen, že díky tomu často ubyde hysterických scén. Ale když na dítě přestanete vymýšlet (byť dobře míněné) kličky a fígle, ono vám je nebude vracet.

No a když se to někdy přes veškerou snahu nepovede bez pláče? Netrapte se tím, život není vždycky ideální. Někdy to může být pro dítě fakt těžké, opustit svoje oblíbené bábovky a houpajdy. A někdy si možná jen potřebuje prožít a vyplakat emoce.

Ale pořád je rozdíl, když zažije, že mu máma v klidu řekne, co a jak, než když mu udělá pápá a sama trne za rohem, jestli to zabere.

Tak zkuste a uvidíte, držíme palce příště na hřišti.

 

P.S. Podobných nefunkčních strategií a „fíglů na děti“ máme v sobě zažraných spoustu, často z vlastní výchovy, pozorujete to taky? Někdy je používáme úplně automaticky a pořád dokolečka, i když vlastně moc nezabírají a nás samotné štvou.

Pojďte se jim proto kouknout víc na zoubek a vyměnit je za funkční komunikaci, ať už s dětmi nemusíte bojovat. Natočili jsme pro vás Rodičovský seriál zdarma, který vám s tím pomůže.

Líbil se vám článek? Pošlete ho dál: